Láska – vztah – svatba – rozvod

         Vítejte v realitě. Zrovna jsem četla článek jedné rozzuřené americké novomanželky, která ostře kritizovala páry, co se rozhodly pro rozvod z důvodů tak banálních, že nad nimi kroutím hlavou i já. Jedním z oněch "důvodů" byla i nuda. K mému překvapení jsem vyčetla z jedněch z (sice pochybných) amerických statistik, že se tento důvod objevil na předních příčkách nejčastějších důvodů k rozvodu. Nuže, sice jsem člověk, který si ve vztazích moc nelibuje, ale vadí mi, když si lidé ubližují. (Obzvlášť, když si pak chodí stěžovat ke mně.) 

         Dále jsem se dozvěděla, že až 50 % manželství končí rozvodem. Nechápu, proč se lidé berou, když se pak rozvádí– většina z nich do 7 let po uzavření sňatku. Do teď jsem žila v přesvědčení, že manželství je víceméně obchod. Ale teď už nemám vůbec tušení, proč to dělají, když při rozvodu stejně přijdou o polovinu majetku a ani svatba není nejlevnější záležitost. Samozřejmě existují i předmanželské smlouvy, ale tu každý nemá, protože ji skoro nikdo nepodepíše. 

         Ale když se vžiji do té frustrované ženy. Vlastně ji chápu. Lidé si toho u oltáře naslibují, ale neví, že ty sliby také něco znamenají. Nevím, jestli to dělají v záchvatu sentimentality a dojetí, či je ozářil nějaký duch svatý. Každopádně to většina nedodrží. Někdo vztáhne na svou ženu ruku, podvede svého manžela, opustí svou polovičku, když je nejvíc potřebuje... Je to smutné, ale já s tím nic neudělám. Leda Vy, šílenci, co jste se zamilovali, zblbli a nerozmysleli jste si dobře, co vlastně děláte.

            Jako obvykle nám krásný příklad poskytne historie. Jak vznikla anglikánská církev? Jindřich VIII. se chtěl rozvést, ale papež mu to nedovolil. Tak si založil vlastní církev.

         Tímto jsem Vás chtěla jen upozornit na to, k čemu se většina z Vás chystá, nebo to už udělala. V jakémkoli jazyce si můžete vygooglovat "proč jsou rozvody stále běžnější" a vyleze Vám kopa článků o zvyšující se rozvodovosti. Dokonce i v asijských zemích, kde se rodina ctí a respektuje, se tento trend rozmohl ve velké míře. Je opravdu žalostné, jak lidé dokážou porušit jeden z největších slibů. (Hned po Hippokratově přísaze.) 

love & peace,

Ciray

Qui suis-je? Who am I? Wer bin ich?

           Většina lidí se sama sebe ptá, kdo vlastně jsou. Tohle chování já absolutně nechápu. Chtějí snad nějakou kompletní psychoanalýzu o 10 stránkách? Já Vám řeknu, kdo ti lidé jsou. Jsou to tvrdohlavé děti. Nikdo není tím, kým je. Všichni jsou těmi, kterými se snaží být. Protože abyste se dozvěděli, kdo vlastně jste, musíte pátrat kolem sebe, musíte se ptát lidí, kteří Vás vidí. A lidé vidí jenom to, co ze sebe děláte. Ovšem někdy to nevychází – to se stává, když ze sebe lidé někoho dělají a nedaří se jim to. To pak ostatní lidé vidí debila. A není tohle právě to, kdo jsme? No, asi ne. Když se vydáme na cestu sebepoznání, dostaneme se tam, kde chceme být, anebo budeme sebekritičtí a skončíme s žiletkou nad svým zápěstím. Je těžké být objektivní, když jde o posuzování sama sebe, takže buďme subjektivní. Nikoho totiž nezajímá, jak prohnilí jsme vlastně uvnitř, protože všichni chtějí vidět to, jak nás budou vídat každý den. Chtějí vidět tu přetvářku. A protože je to přetvářka, umožňuje nám v průběhu života se měnit. 

          Můžeme být vším, čím chceme. Teda pokud nechceme být letadlem. To bychom se pak měli rozhodnout pro tu psychoanalýzu a zvážit pobyt v lázních se speciálním dozorem. Je to jako na internetu. Často se stává, že čtyřicetiletý, plešatý sexuální deviant se chce stát nejlepším kamarádem dvanáctiletého klučiny, což jakožto muž této charakteristiky uskutečnit nemůže, tak se na internetu přetransformuje do malého blonďatého hocha, který už tuto možnost má. Ale tenhle příklad je poněkud extrémní a v realitě neuskutečnitelný. Tudíž přirovnání, že se zlá žena promění v hodnou, aby se zavděčila nějakému "idolovi" úplně postačí. 

         Takže se už nadále prosím neptejte, kdo jste, sami sebe a zeptejte se někoho, kdo stojí vedle Vás. To neznamená, že se máte v prostředku městské hromadné dopravy v záchvatu paniky a strachu ze ztráty své identity zeptat náhodného cestujícího, co si o Vás myslí. To by Vás pak mohla odpověď zmást a v nejhorším případě byste také mohli skončit na JIPce. Takže správná otázka je: Koho se mám zeptat? To už ale nechám na Vás...

Biz, 

Ciray