Psát a myslet se vyplatí

I když je všeobecně známo, že muži nejsou schopni dělat dvě a více činnosti zároveň, budu se snažit to vysvětlit a nabídnu i vhodnou alternativu. Nesčetněkrát se mi stalo, že jsem zapomněla jedno slovo, či celou větu. V textu se často vracím a dopisuji věty, a pak celý text nedává smysl. Mou specialitou je, že se nedokážu udržet témata. Je to tím, že jsem líná u psaní přemýšlet a taky to po sobě číst. Bohužel (a paradoxně) jsem pedantská vůči výtvorům ostatních. Párkrát jsem narazila na slovo "zdecimovat". Většinou bylo míněno ve smyslu: zpustošit, zničit, ale takový význam nemá.

Vraťme se tedy do doby 471 př. n. l., z té doby pochází nejranější zmínka o decimaci. A co to vlatně bylo? To byl jeden z nejpřísnějších (ne-li nejpřísnější) trestů v římských legiích. V čem spočíval? Každý desátý muž byl na místě popraven. Asi nejznámější případ je z roku 71 př. n. l., kdy bylo Spartakovo (1. p. Spartakus – znáte jej, ne?) povstání v plném proudu a tehdejší vojevůdce Crassus prohrával. Legionáři se Spartaka a jeho přívrženců báli, tak se Crassus rozhodl si vynutit disciplínu tak, že provedl decimaci (což mělo zajistit, že se jej budou bát více než Spartaka). Nakonec Crassus zvítězil a 6 000 povstalců nechal přibít na 6 000 kůlů podél slavné římské cesty Via Appia. Ano, asi před dvěma týdny jsme z toho psali (smích).

Z toho vyplývá, že "decimace" znamená zmenšení určitého počtu lidí o jednu desetinu (či jiný zlomek, nebo část, což sice neodpovídá tomu "deci", ale alespoň se to blíží původnímu významu). Teď můžete lehce vydedukovat, že slovní spojení "úplně zdecimovat" je vlastně blbost. (Nebo při nejmenším to tak zní.)

Kurník, zase off-topic, nu, ženy by měly při psaní myslet a muži si to po sobě holt budou muset přečíst.

Děkuji za pozornost, mějte se hezky ;)

Chyba, kterou dělá/val každý z nás

Zákaz prodeje alkoholu osobám mladším 18-ti let.

Zákaz prodeje alkoholu osobám mladším 18ti let.

Tak, které je správně? 

Žádné. Již mnohokrát jsem viděla i v reklamách, či veřejně sdělovacích prostředcích tuto obludnost. Vím, že dnešní společnost podléhá degeneraci v oblasti vzdělání, ale podezřívat nás z neschopnosti správně skloňovat číslovky je poněkud… předčasné. Takže se nebojte, my dokážeme tuto větu přečíst i bez přípony:
Zákaz prodeje alkoholu osobám mladším 18 let.

Pak tu máme "." (tečku, kdo nepochopil), aby nám značila, že číslo je řadové, tudíž píšeme "doběhl jsem 20." (popř. dvacátý [slovy]). 

Je mi jasné, že tímto nijak nedocílím toho, že to všichni jednou budou psát správně, ale aspoň jeden člověk si to snad přečte a poučí se. Mějte se! 

Perličky v psaném projevu (nejen) teenagerů

Někomu to možná přijde vtipné, ale je to krutá realita...

1) "By jsme, by jste, by jsem..." Děti, tohle opravdu nejsou spisovné tvary, i když se Vám tak možná jeví. Takže až se rozhodnete žádat o práci a použijete frázi: "Byl/a by jsem opravdu ráda, kdyby jsem pro Vás mohl/a pracovat," tak snad ani nečekejte kladné vyřízení žádosti, nýbrž dopis s doporučením k opětovnému plnění povinné školní docházky.

2) Samozřejmě... To je kámen úrazu většiny slohových prací studentů a vím, že opravdu zamrzí, když dostanete o stupeň horší známku kvůli jedné chybě. A jednu takovou chybu jsem posledně udělala i já a polovina mé třídy ve slově–

3) Pryskyřice... Ano, obě "y" jsou tvrdá. Samozřejmě ne to po "ř", to už by bylo vážně na vraždu.

4) Jestli... Je to složenina slova "jest" a přípony "-li." Možná se budete divit, ale vážně jsem narazila i na "jestly." 

Pakliže to dorazilo i Vás, ráda bych zakončila tento článek jednou perličkou:

Ani "naschledanou," ani "nashledanou," ani "na schledanou," ale na shledanou. (Jo, jo, i na bankomatech to mají špatně. :)

Biz, 
Ciray

Láska – vztah – svatba – rozvod

         Vítejte v realitě. Zrovna jsem četla článek jedné rozzuřené americké novomanželky, která ostře kritizovala páry, co se rozhodly pro rozvod z důvodů tak banálních, že nad nimi kroutím hlavou i já. Jedním z oněch "důvodů" byla i nuda. K mému překvapení jsem vyčetla z jedněch z (sice pochybných) amerických statistik, že se tento důvod objevil na předních příčkách nejčastějších důvodů k rozvodu. Nuže, sice jsem člověk, který si ve vztazích moc nelibuje, ale vadí mi, když si lidé ubližují. (Obzvlášť, když si pak chodí stěžovat ke mně.) 

         Dále jsem se dozvěděla, že až 50 % manželství končí rozvodem. Nechápu, proč se lidé berou, když se pak rozvádí– většina z nich do 7 let po uzavření sňatku. Do teď jsem žila v přesvědčení, že manželství je víceméně obchod. Ale teď už nemám vůbec tušení, proč to dělají, když při rozvodu stejně přijdou o polovinu majetku a ani svatba není nejlevnější záležitost. Samozřejmě existují i předmanželské smlouvy, ale tu každý nemá, protože ji skoro nikdo nepodepíše. 

         Ale když se vžiji do té frustrované ženy. Vlastně ji chápu. Lidé si toho u oltáře naslibují, ale neví, že ty sliby také něco znamenají. Nevím, jestli to dělají v záchvatu sentimentality a dojetí, či je ozářil nějaký duch svatý. Každopádně to většina nedodrží. Někdo vztáhne na svou ženu ruku, podvede svého manžela, opustí svou polovičku, když je nejvíc potřebuje... Je to smutné, ale já s tím nic neudělám. Leda Vy, šílenci, co jste se zamilovali, zblbli a nerozmysleli jste si dobře, co vlastně děláte.

            Jako obvykle nám krásný příklad poskytne historie. Jak vznikla anglikánská církev? Jindřich VIII. se chtěl rozvést, ale papež mu to nedovolil. Tak si založil vlastní církev.

         Tímto jsem Vás chtěla jen upozornit na to, k čemu se většina z Vás chystá, nebo to už udělala. V jakémkoli jazyce si můžete vygooglovat "proč jsou rozvody stále běžnější" a vyleze Vám kopa článků o zvyšující se rozvodovosti. Dokonce i v asijských zemích, kde se rodina ctí a respektuje, se tento trend rozmohl ve velké míře. Je opravdu žalostné, jak lidé dokážou porušit jeden z největších slibů. (Hned po Hippokratově přísaze.) 

love & peace,

Ciray

Qui suis-je? Who am I? Wer bin ich?

           Většina lidí se sama sebe ptá, kdo vlastně jsou. Tohle chování já absolutně nechápu. Chtějí snad nějakou kompletní psychoanalýzu o 10 stránkách? Já Vám řeknu, kdo ti lidé jsou. Jsou to tvrdohlavé děti. Nikdo není tím, kým je. Všichni jsou těmi, kterými se snaží být. Protože abyste se dozvěděli, kdo vlastně jste, musíte pátrat kolem sebe, musíte se ptát lidí, kteří Vás vidí. A lidé vidí jenom to, co ze sebe děláte. Ovšem někdy to nevychází – to se stává, když ze sebe lidé někoho dělají a nedaří se jim to. To pak ostatní lidé vidí debila. A není tohle právě to, kdo jsme? No, asi ne. Když se vydáme na cestu sebepoznání, dostaneme se tam, kde chceme být, anebo budeme sebekritičtí a skončíme s žiletkou nad svým zápěstím. Je těžké být objektivní, když jde o posuzování sama sebe, takže buďme subjektivní. Nikoho totiž nezajímá, jak prohnilí jsme vlastně uvnitř, protože všichni chtějí vidět to, jak nás budou vídat každý den. Chtějí vidět tu přetvářku. A protože je to přetvářka, umožňuje nám v průběhu života se měnit. 

          Můžeme být vším, čím chceme. Teda pokud nechceme být letadlem. To bychom se pak měli rozhodnout pro tu psychoanalýzu a zvážit pobyt v lázních se speciálním dozorem. Je to jako na internetu. Často se stává, že čtyřicetiletý, plešatý sexuální deviant se chce stát nejlepším kamarádem dvanáctiletého klučiny, což jakožto muž této charakteristiky uskutečnit nemůže, tak se na internetu přetransformuje do malého blonďatého hocha, který už tuto možnost má. Ale tenhle příklad je poněkud extrémní a v realitě neuskutečnitelný. Tudíž přirovnání, že se zlá žena promění v hodnou, aby se zavděčila nějakému "idolovi" úplně postačí. 

         Takže se už nadále prosím neptejte, kdo jste, sami sebe a zeptejte se někoho, kdo stojí vedle Vás. To neznamená, že se máte v prostředku městské hromadné dopravy v záchvatu paniky a strachu ze ztráty své identity zeptat náhodného cestujícího, co si o Vás myslí. To by Vás pak mohla odpověď zmást a v nejhorším případě byste také mohli skončit na JIPce. Takže správná otázka je: Koho se mám zeptat? To už ale nechám na Vás...

Biz, 

Ciray

Chapter 3– I Only Came To Help Her

           It was 6 o’clock or so when I reached Terka’s house. I stopped as if there was a concrete wall in front of me. I didn’t even notice that it wasn’t raining anymore and the city had been overwhelmed by darkness. Fear was sneaking into my mind, the fear of what I could see in the house. I felt anxious and confused. What if her Mom was at home? What should I tell her? My thoughts were suddenly interrupted by barking of Terka’s dog. I saw the door fling open and Mrs. Pilarová stretching her head forward to see who was coming.

        ‘Oh, Ase, come in, it’s raining out there,’ she shouted with her high-pitched voice. Before I managed to react their dog had run into their house. Mrs. Pilarová went after it and let the door open for me to come in. I slowly started moving towards the door, still thinking and trying to calm down. When I got in I heard Mrs. Pilarová fighting the muddy dog and slipping on the wet floor. 'I came to help her...,' I paused thinking, then finished: '...with her homework.' 'Oh, great, she's in her bedroom, make sure to come down here to get some snack later!'

I went upstairs and stopped in front of Terka’s bedroom. There were signs and notices on it. Some of them we made together. I reached the handle. It was cold. I opened the door and was illuminated by sunbeams of the sun peeking through the gray and black rainy clouds. ‘Mie scattering,’ I whispered to myself. Half-blinded by the sudden tide of sunshine I started looking for Terka. And there she was lying on the floor balancing a bottle of vodka in her left hand. Fortunately, she was moving. She lifted the bottle and gesticulated something which I didn’t understand. Then she finally spoke: ‘Get ouuuuttt! Get out from herrrre!’ ‘Good, you’re speaking,’ I said, ignoring her attempts to discourage me from helping her. But I realized she hadn’t opened her eyes yet. I opened a window to get some fresh air for her.

        ‘You girls up there?’ cried Terka’s Mom. ‘Shut up you-,’ I put my hand on Terka’s mouth: ‘Are you crazy?’ She started vomiting on it. ‘Oh no... That’s disgusting! Terka stop!’ I said with an absolutely serious voice. I guess that was what made her Mom go upstairs to see what was going on. ‘You girls okay?’ we heard her footsteps approaching to the bedroom. ‘What’s up?’ she asked as she was almost at the door. I would never forget the expression in her face when she saw us. I immensely got up to wipe my hand but forgot that I had opened the window and bumped my head so bad that I immediately fell unconcious.

        From what they told me I know that Mrs. Pilarová called an ambulance and before it had arrived she found a package of sleeping pills. And cleaning up the mess took her hours. And who told me this? The police.

Kapitola 1– Tichá Nenávist

Kolik jehliček se nachází v brachyblastu Pinus nigra (borovice černá)? Em… tři, mám pocit… nebo dvě? Mnoho stromů má jen dvě. Neptal by se na toto, kdyby odpověď byla tři. Ale… “Sakra, jsem v háji,” řekla jsem tiše, nicméně mě jedna z mých spolužaček slyšela. “Měla ses na to naučit líp,” byla její odpověď na mé prohlášení– ne otázka, byla to zjevná oznamovací věta. I když ona byla známá pro své odpovídání na řečnické otázky a ptaní se na informace, které už byly řečeny. Ona byla tak nějak z jiného světa. Byla moc hodná, tedy aspoň se tak chovala, ale neskutečně povrchní a namyšlená. To je ale jen můj názor. A také všech ostatních.

Zpět k testu z biologie. Mohlo by se zdát, že se jedná o písemku z latiny– hlavně tedy ta druhá část, nicméně taková už byla má studia na střední škole. Po tom, co jsme test dokončili, já a zbytek mé třídy jsme se přesunuli do třídy na matematiku. Procházení chodbami naší školy bylo jako hraní rugby. Nikdo nedodržoval nařízení chůze po pravé straně. Všichni do sebe vráželi a očividně jim to nevadilo. Mně ano.

Tento den byl jako jakýkoli jiný pracovní. Má nálada byla vysloveně na hovno a nic se mi nechtělo. Naštěstí jsem v matematice sedávala v zadní části třídy, kam pan profesor zavítal jen výjimečně. Neuvědomoval si to, ale měl štěstí, že mezi námi byla relativně velká distance. Pro mě byla matematika muka. Dokud to byla jen aritmetika, bylo vše v pořádku. Výsledek jsem mohla říct z hlavy. Ale když se začala objevovat písmenka, zpanikařila jsem. A můj vztah k geometrii, planimetrii a podobným věcem, ke kterým jsem byla příliš zapomnětlivá si přinést pomůcky, abych je vůbec mohla provozovat? Jedno slovo– asociace. Pokud zkonstruujete čtverec, co můžete, udělat pro to, aby nevypadal tak nudně? Je to dobrý způsob, jak rozvíjet svou kreativitu.

Tahle hodina byla jiná. Pan Křížek nebyl v dobré náladě. Byl cynický a neustále nám říkal, abychom drželi huby. Abych řekla pravdu, morálka ve všech hodinách byla otřesná, ale profesoři si na to prostě zvykli. Přece jenom vyrostli ve stejné zemi (jen pojmenované jinak). Bylo to tu normální. Někteří čeští profesoři chtěli, aby školy v České republice byly jako ty ve filmech, ty, o nichž snili– stádo zmanipulovaných, uniformovaných studentů téměř bez práv. Pan Křížek byl zvláštní. Byl jedním z těch profesorů, které jsem jednoduše nenáviděla. Ne proto, že učil věci, kterým jsem nikdy neporozuměla, ale v jeho lidské podstatě bylo něco, co se mi nelíbilo. Cítila jsem to pokaždé, když jsem jej potkala. Samozřejmě, že jsem byla proti chování některých studentů, ale říkat jim, promiňte, říkat NÁM, že jsme horda nezkušených idiotů byla drzá přehnaná reakce. A to jsem nemohla vystát. Slíbila jsem si, že budu na všechny hodná. Vlastně to bylo mé novoroční předsevzetí. Ale on byl výjimkou, kterou jsem musela konfrontovat.